Eutanázie
autor: PetrMožná je to náhoda, ale několikrát za sebou jsem teď narazil na články o eutanázii, a usoudil jsem, že bych se k tomu měl taky vyjádřit.
Otázka eutanázie, tedy něco jako "zabití člověka, který si přeje být zabit", není nic nového. S něčím podobným se často setkávají lékaři, někteří dokonce téměř denně. Máme člověka, kterého stáří a duševní nemoc proměnila v nesamostatnou blekotající trosku. Pomocí neustálé péče (zahrnující i ty nejzákladnější tělesné úkony) ho dokážeme udržet při životě, čistě z biologického hlediska. Měli bychom ho takto udržovat, nebo ne? Je v pořádku lpět na životě za každou cenu, i když víme, že biologický život pro toho člověka nemá žádný význam? Kdo se o dotyčného bude starat, kdyby to nemohli dělat příbuzní? Nechat jen tak zemřít blekotajícího dědečka je neetické, jenže je lepší si nechat zničit kus života tím, že se o něj budu starat, a nebudu míto toho vydělávat na živobytí pro sebe a pro rodinu? Z čeho pak bude rodina žít? A co když sám dědeček, v době kdy byl ještě duševně zdráv, říkal, že by radši umřel, než aby svoje děti takto zbytečně zatížil? Co když dobře vím že lpěl na svojí hrdosti, a hnusila se mu představa že ho okolí bude znát jako beznadějnou lidskou trosku?
Nejsou to lehké otázky k vyřešení. Pokud se nemýlím, tak lékaři mají zákonem přímo zakázáno jen tak nechat někoho zemřít. Přesto mnozí z nich poznají natolik svého pacienta i jeho rodinné zázemí, že jsou schopni v beznadějných případech člověka přestat udržovat při životě, a nechat ho odejít. Dělají to proto, že cítí, že je to správné, i když zákon říká opak. A příbuzní zemřelého jim za to mohou být vděční, protože i oni to tak cítí. Neřeknou to, ale v duchu to vědí.
Před pár lety mi v požehnaném věku zemřel dědeček, profesí lékař. I ve značném stáří na tom byl duševně velmi dobře. Věk se ale nakonec přihlásil, kvůli směsici zdravotních potíží skončil v nemocnici, kde to s ním šlo fyzicky i psychicky od deseti k pěti a poměrně rychle zemřel. V posledních dnech měl stavy kdy si v nepřítomnosti ošetřovatele vytahoval z těla všechny ty hadičky co ho držely při životě. Někdo na to vždycky přišel, takže mu je včas vrátili, a říkalo se že je prostě občas duševně mimo. Podle mého názoru to byly naopak chvíle, kdy se vrátil k příčetnosti; protože vím, že byl odjakživa odpůrcem takovéhoto beznadějného léčení. Já, stejně jako zbytek rodiny, víme, že ze své profese měl poměrně jasný a vyhraněný názor na to za jakých okolností nechá do svého těla někoho vrtat, a svůj konec si chtěl řídit sám. Bylo etické ho držet při životě i proti jeho vůli?
To dobrovolné "neléčení" není eutanázie, ale je to něco hodně podobného. Jsou chvíle, kdy smrt JE přijatelné východisko, a lepší než mnohé jiné varianty. Maně si teď vzpomínám na film Černý korzár, ve kterém vystupoval šlechtic trpící nemocí, o které věděl, že ho do roka zabije. V jednu chvíli se proto pustil do beznadějného souboje, ve kterém byl podle očekávání zabit a zemřel jako hrdina. Svým způsobem šlo o historickou eutanázii, neboť šlechticův protivník zabít nechtěl, a propíchnul ho až poté, co mu šlechtic situaci vysvětlil. Dnes by to bylo považováno za strašlivé porušení zákona, ale my přesto víme, že v příběhu šlo o projev lidské důstojnosti a hrdinství. Příběh byl smyšlený, ale ta situace se velmi nápadně podobala jiným z moderní doby. Proč dnes nemůžeme podobnou situaci posuzovat stejně jako v hrdinském příběhu?
Když jsem poprvé četl Tolkienův Silmarillion, zaujala mě myšlenka, že smrt je dar, který dal bůh lidem. Lži pocházející od Temného pána ze smrti udělaly něco děsivého, čemu je potřeba se vyhnout, ale ve skutečnosti jde o božský dar, který lidem umožňuje uniknout i z té nejbezvýchodnější situace. Tolkien říká, že jde o dar, který budou lidem v budoucnu závidět i ty nejvyšší mocnosti (čímž myslel středozemské nesmrtelné elfy a "andělské" valar). Zajímavá myšlenka od hluboce věřícího katolíka, kterému neúctu k životu rozhodně vyčítat nemůžeme.
Jak to vidím já, zásadním problémem eutanázie je otázka její legalizace. Slovo "legalizace" totiž znamená, že budou stanovena úřední pravidla a závazné postupy, podle kterých by se to mělo provádět. A to je ten kámen úrazu - chcete aby o vašem žití a nežití rozhodovali úředníci? Dobrovolná smrt je něco, co NEMŮŽE být zachyceno obecnými zákony, a o čem NEMŮŽE rozhodovat úředník na základě dodaných lejster. To rozhodnutí je osobní, zcela individuální, a tak se k němu musí přistupovat. Nakolik je touha po smrti oprávněná, to dokáže posoudit jen někdo blízký ... třeba otec, nebo naopak syn, u věřícího třeba venkovský farář, u jiného zase třeba osobní psycholog. Prostě někdo, kdo dotyčného dobře zná. Úředník ho nezná ani kdyby dostal na stůl stopadesát papírů s razítky. Jsem tedy toho názoru, že než se snažit eutanázii "legalizovat", bylo by spíš na místě přestat se o ní starat. Pokud si někdo přeje zemřít, ať si zemře. Sebevraždu také nelze nijak zakázat a úředně řídit, proto by neměla být snaha o totéž ani v případě eutanázie.
Jsem totiž přesvědčen, že v takovém případě se vzápětí nevyrojí padouši provádějící eutanázie násilím i když nechci ... proč by to dělali? Když zemřít nechci, tak je to přeci vražda jako každá jiná, a policie by to takto měla posuzovat. Stejně tak by se neobjevila vlna násilných eutanázií vlastních dědečků, protože proč by měla? Rodina, která je schopná násilím dovést příčetného dědečka k doktorovi a donutit ho, aby z vlastní vůle souhlasil s eutanázií, je skupina magorů, kteří by ho jinak byli schopní třeba zavřít v pokoji a nechat vyhladovět. Pokud by skutečně rodiny začaly ve velkém vraždit svoje dědečky, tak by to bylo signálem, že na tom je naše společnost morálně hodně špatně. A já jsem přeci jen přesvědčen, že tak zlé to s námi není.
Komentáře