Lukostřelba
autor: PetrPoznámka - od napsání tohoto blogu něco vody uplynulo, leccos jsem se naučil, a zveřejnil to na webu www.rychla-lukostrelba.cz . Pokud vás zajímají techniky a různé možnosti rychlé lukostřelby, podívejte se tam. A teď už původní text ...
O minulých vánocích jsem naší osmileté dceři daroval luk. Předtím si na různých akcích tu a tam zkoušela střílet, docela ji to bavilo, takže dárek byl jasný. Holka je docela vysoká, nechtěl jsem vysloveně dětský luk, tak jsem vybral standardní dlouhý luk se slabší silou 28 liber. Po štědrém dnu jsme samozřejmě hned šli střílet. Dali jsme dohromady různé střípky lučištnických moudrostí, něco málo si přečetli, a jali jsme se tak z 10 metrů střílet do kartonové krabice. Občas jsme se trefili, občas ne, a začínali jsme mít pocit, že je to docela nuda.
Já jsem odkojený historickým šermem a různými bojovými uměními. Bohužel po přestěhování na naší samotu nemám kde ani s kým cvičit, takže už jsem určitě většinu dovedností dávno ztratil. Na boji se mi ale líbila ta akčnost, kontakt. Tohle všechno u moderního lučištnictví není. Většina lučištníků (aspoň teda ti se kterými jsem mluvil nebo narazil na internetu) se postaví dost daleko od terče, zcela v klidu v pevném postoji provedou dokonale nacvičené pohyby, v duchu provedou výpočet pro ideální namíření, vystřelí, a na 50 metrů trefí prostředek terče. Je to parádní výkon, něco, před čím smekám; ale akčnost, adrenalin a kontakt v tom není. A tak mě to nebaví a nemám snahu se v tom zlepšovat.
Velmi nedávno jsem narazil na video, které mezi lučištníky vyvolalo velké vášně - lukostřelba Larse Andersena (youtube). Někteří ho nekriticky obdivují, jiní zaslepeně zatracují, a už to samo o sobě ukazuje na něco výjimečného. Pro mě to byl blesk z čistého nebe, protože mi to ukázalo, že existuje víc než jeden přístup k lukostřelbě, a že to lze udělat i tak, aby to byla sranda. Lars vyvolal vášně tím, že kritizuje moderní lukostřelbu jako nehistorickou a nerealistickou, a dělá to místy až nepříjemně stylem "já jsem chytřejší než vy všichni dohromady". Být dlouholetým lučištníkem, asi mě to taky naštve; jelikož jím ale nejsem, můžu Larsovu techniku vklidu obdivovat, a hlavně využít toho, že mi v lučištnictví ukázal obrovské pole děsně zajímavých věcí.
Lars upozornil na to, že kromě proslulých anglických lukostřelců a moderních lučištnických "sniperů" existovali v historii indiáni, Avaři, Mongolové, afričtí domorodci, pračlověci a mnoho dalších. Ti všichni stříleli relativně lehkými luky, často i slabšími než je mých 28 nebo Larsových 30 liber. Používali je k lovu i k boji, a fungovalo jim to, protože je používali úplně jinak než Angličani nebo moderní lukostřelci. Základním rozdílem je střelba v pohybu (v běhu při útoku nebo z koňského hřbetu) a z krátké vzdálenosti (třeba 10 metrů, často i méně).
Není to blbost. Lučištník skutečně může stát takto blízko proti chlapovi s mečem a pořát být i s lehkým lukem zatraceně nebezpečný. Na takovou vzdálenost se celkem snadno trefíte i do slabiny ve zbroji, a oproti protivníkovi máte pořád na své straně výhodu vzdálenosti. On vás mečem praští až z metru, vy jeho z deseti. Nemáte zbroj, nemáte se čím bránit, ale pořád ho můžete včas zastřelit - a šíp je něco, čemu se brání hodně blbě. Na druhou stranu vzdálenost přeci jen je dost krátká a nemůžete si dovolit zasazovat šíp do tětivy 10 sekund jako sportovci. Váš výstřel musí být rychlý, střílí se zcela instinktivně, bez výpočtů, americký cowboy by řekl "od boku". Když to zkusíte, zjistíte že to jde na krátkou vzdálenost překvapivě snadno, že luk a šíp prostě cítíte, i bez míření. A velmi důležitá věc u tohoto typu střelby je schopnost rychle zasadit šíp a napnout luk - jste imaginárně uprostřed bitevní vřavy, vaše jediná šance je nepřátele kolem sebe kosit rychle, a právě zasazení šípu a napnutí luku je to, co vás nejvíc omezuje.
Dokud jsem neviděl Larsovo video, nedovedl jsem si představit nasazení šípu rycheji, než za nějakých 5 sekund. Jistě, z Rolfa zálesáka vím, že indiáni měli být schopní střílet rychleji, jenže moderní technikou to prostě nejde, a nikdo mi neřekl že existuje i jiná. Když jsem viděl Larse, nevěřil jsem svým očím; jenže stačilo pár fint okoukat, pak to pár dní cvičit, a ono to šlo! Jasně že jsem pořád strašlivý amatér, často šíp při nabíjení nezapadne kam má a ztratím tam i několik sekund, ale konečně vidím, že ta rychlá střelba je skutečně reálná, a vím, že dalším cvičením se to bude zlepšovat. A jaká je to zábava! Po vzoru Larse zkouším střílet v běhu, s otočkami, na různé cíle. Šípy pochopitelně létají všelijak, po těch pár dnech mi to zdaleka nejde jako jemu po několika letech, ale baví mě to, a baví mě se v tom zdokonalovat.
Četl jsem na Larsovu techniku různé reakce a kritiky. Neberu kritiku "že to není historické" - lučištníci tohoto typu stoprocentně existovali, jsou zachycení ve středověkých knihách i dodnes k nalezení mezi Africkými domorodci. Beru že spousta Larsových machrovinek nemá bojový význam a je pouze na efekt - např. chycení nebo sestřelení šípu ve vzduchu, nebo střelba pomocí nohy. Je to prostě jen přehlídka dovedností, a každý kdo něco umí si tu a tam rád zamachruje. Objevili se i obskurní kritiky typu "historický lučištník takhle rychle nemohl střílet, protože by si rychle vystřílel všechny šípy co měl u sebe" ... To je zjevná blbost; jestli každý šíp sejmul jednoho nepřítele, tak je to naopak dobře že svoje penzum zásahů udělal rychle po svém zapojení do bitvy. Tím zvednul šance ostatním, a sám měl čas ještě nějaké šípy posbírat nebo tasit příruční zbraň a být ještě užitečný. Lars, ať je jaký je, ukázal zajímavou a opomíjenou oblast lukostřelby, a za to by měl být spíš chválen než kritizován.
Komentáře