Historie soustružení - novověk
Novověk oficiálně začíná objevením Ameriky, takže je to dost dávno, a mnoho míst v Evropě stále myšlenkově vězelo hluboko ve středověku. Z hlediska soustružení se zpočátku žádná velká revoluce nekonala - stále výrobě kraloval pružinový soustruh - ale všechno se postupně vylepšovalo. Vesnické soustruhy zůstávaly stále stejně primitivní a hrubě udělané, soustruhy městských profesionálů ale šly dopředu. Kromě truhlářsky lépe zpracované konstrukce (která vylepšila přesnost soustružení) se soustruhy postupně doplňovaly o vychytávky umožňující soustružení spirály, excentrické soustružení a podobně. Špičkový raně-novověký soustruh mohl být obklopený konstrukcí z různých doplňků a vychytávek, takže původní raně-středověký stroj bychom v něm viděli jen těžko.
Přesun soustruhů do dílen přinesl i pokusy v oblasti pružin - původní dlouhá tyč z ohebného stromku se do dílny moc nehodila. Některé soustruhy byly poháněny suchou kvalitnější tyčí připevněnou ke stropu, a objevilo se i několik variant pružiny v podobě napínajícího se luku.
Zde, na počátku novověku, je dobré zmínit soustružení hudebních nástrojů, především dechových. Soustružení se na jejich výrobu začalo uplatňovat už ve středověku, ale tehdy byla instrumentální hudba brána jako něco spíše lidového; a v lidovém prostředí se držely tradiční vzory dechových nástrojů vyrobené často ze dřeva "tak jak narostlo". Během renesance byla ovšem instrumentální hudba vzata na milost vyššími společenskými kruhy, což podnítilo mnohé mistry aby věnovali větší péči vývoji nových typů nástrojů a také jejich vzhledu. A právě tehdy vstoupil zásadním způsobem do hry soustruh, na kterém se dělaly všechny ty přesně propočítané tvary, ale také ozdobné vybouleninky známé dodnes ze zobcových fléten. Soustružily se například právě zobcové či příčné flétny, šalmaje, později klarinety a tak dále. Dokonce i dudy - typicky lidový nástroj, který to do vyšší společnosti nikdy nedotáhl - si pořídily soustružené píšťaly.
Leonardo da Vinci byl první, kdo vymyslel jednosměrný soustruh poháněný setrvačníkovým kolem. Není mi známo že by jeho návrh byl někdy uveden do praxe, ovšem myšlenka nezapadla a setrvačníkové soustruhy se později skutečně začaly vyrábět a používat. Původní Leonardův návrh měl vřeteník pevně spojen s hřídelí kola, takže tam nebyl žádný převod, který by rychlost otáček zvýšil. Setrvačník tam byl pouze proto, aby soustruh udržoval v pohybu. Pozdější skutečně používané setrvačníkové soustruhy už měly vřeteník poháněný řemenem ovinutým kolem velkého setrvačníkového kola; otáčky se tedy přenášely z velkého kola na malý vřeteník a tím se rychlost otáčení zvyšovala.
Postupem času byly vyvinuty další typy jednosměrných soustruhů - vodní soustruhy a soustruhy s velkým kolem. Soustruhy s velkým kolem MOŽNÁ existovaly už v době Římanů (některé nálezy to naznačují, ale nedokládají), ale pokud ano, tak po celý středověk byly zapomenuty. Pohon velkým kolem se objevil až v 16. století a první doklady máme spojené s výrobou cínových nádob - nešlo ani tak o soustružení, jako spíš o rotační tisknutí cínové nádoby k formě.
Soustruhy na vodní pohon se objevují dokonce až v 17. století. Vodní pohon nebyl pro naše předky žádnou novinkou, používal se v mlýnech hojně už od raného středověku. Ve 14. století v Německu existovaly vodou poháněné pily. Je zajímavé, že po několik dalších staletí nikoho nenapadlo vodní kolo připojit k soustruhu. Domnívám se, že hlavním důvodem byl fakt, že tehdejší soustruhy neměly vřeteník - střídavé pohony bylo možné použít přímo na pohon obrobku, zatímco na jednosměrné soustruhy už je přítomnost vřeteníku nezbytná. Když už byl soustruh s vřeteníkem jednou vynalezen, masivnímu rozšíření vodního pohonu dále bránila jeho nákladnost - pružinové nebo šlapací soustruhy byly mnohem levnější a vodní pohon oproti nim nedával zase takové výhody.
Kam to šlo dál už asi víme. Parní stroj v 19. století se ve dřevařském průmyslu nasazoval především na pily, ale když už tam ta transmise byla, tak se k ní tu a tam připojil i soustruh. Ve 20. století přišly transmise poháněné elektrickým motorem a nakonec, v moderní době, malé motorky, které mohl každý soustruh mít v sobě. 19. století bylo na druhy soustruhů asi nejpestřejší. Malí nebo lidoví řemeslníci stále pracovali na pružinových soustruzích, často ale měli i soustruhy šlapací. V krajích s vhodnými vodními toky se stále budovaly pily a soustružny na vodní pohon. A kde vodní toky nebyly, ale zato tam byl průmysl a fabriky, tam se soustružilo i s parním strojem.
Jednou ze zajímavostí je, že jednoznačný přechod na soustruhy s jednosměrným pohonem (spojený s rozvojem průmyslu) přidělal soustružníkům občas i vrásky na čele. Pro starší pružinové soustruhy byly už dávno vynalezeny doplňky umožňující různé speciální finty, jako například už výše zmíněné soustružení spirály; jenže tyto doplňky pro jednosměrný pohon nefungovaly. Aby pružinové soustruhy mohly být plně nahrazeny, bylo nutné najít nová řešení pro problémy, které už dávno vyřešeny byly.
Zajímavé také je, že vývoj nešel vždy dopředu, a někteří řemeslníci se vraceli k mnohem dávnější historii. Hodináři potřebovali soustružit extréně přesně extrémně malé kovové součástky. Někteří si na to vzali prastarý smyčcový soustruh - samozřejmě upravený (aby byl vhodný na soustružení kovu a měl dostatečnou přesnost), ale přesto opravdu poháněný smyčcem. Smyčec je pro malé průměry obrobků dostatečně účinný, a přitom je bezkonkurenční v ovládání otáček a rychlosti. Velmi primitivní smyčcové soustruhy také přežívaly na vesnicích, jako nástroj kohokoli, komu se hodilo vysoustružit jen tu a tam něco malého. Vodní a parní soustruhy mají sice mnohá pozitiva, ale pořizovací cena mezi ně rozhodně nepatří. To je ostatně hlavním důvodem, proč pružinové soustruhy zmizely vlastně až v době, kdy je vytlačila elektřina (a tedy relativně levné motory).